Kokořínsko
443 906 059
Vánoce i novoroční oslavy jsou dávno minulostí, dítka školou povinná se střídají na horách
aby si užila prázdniny či školní lyžařský výcvik, a 35 veteránistů míří na víkend do Mšena. Termín
úvodní soutěže seriálu byl z konce ledna letos posunut na druhou polovinu února a je to již osmý
ročník. Všech předcházejících sedm jsem si náramně užil, takže ani letos u toho nesmíme chybět.
Dokonce i Markéta, která zimní soutěž zrovna nemusí „protože by to mohlo klouzat“ už 14 dní říká,
že se moc těší. To já taky, ale na rozdíl od ní si stejně jako většina účastníků přeji jediné... kéž by to
klouzalo. Obleva, která deset dnů před startem přišla, sice zrovna zimní soutěž neslibuje, ale jedeme
si to hlavně užít a potkat se po čtyřměsíční pauze s tou bezva partou.
V autokempu Mšeno se to pomalu sjíždí, lepí se přidělená startovní čísla, okukují auta a
protože není zrovna nejtepleji, tak se převážně v místní restauraci u teplého nápoje probírá všechno
možné. Aleš Hodouš, jakožto hlavní strůjce této víkendové taškařice zahajuje soutěž v půl šesté
rozpravou, a jako obvykle svým humorem vnáší mezi startující posádky drobnou nervozitu. Všichni
od něj tradičně čekají nějaké kulišárny, ale když pronáší slova o změně trati na poslední chvíli,
zkrácení měřeného úseku a tedy nesedící době jízdy do časovky a celé to završí tím, že lístky na
večeři nebudeme potřebovat, protože se dneska už stejně nevrátíme....
Se startovním číslem 2 vyrážíme do závodu v plánovaném čase a s dobrou náladou. Postupně
se dle itineráře přesouváme asi 25 km směrem na Mladou Boleslav do první časové kontroly.
Čekají nás dva noční měřené úseky a kroužíme tady také po trase rychlostek populární „Bohemky“.
Skalsko, Katusice, Kováň, Spikaly a další názvy okolních vesniček čteme během večera několikrát,
motáme se tady jak se říká jako nudle v bandě. V cíli se navíc dozvídáme, že si někdo z místních
stěžoval, a pořadatelé to řešili i s přivolanou hlídkou Policie ČR. Zajíždíme si první a druhý
měřený úsek v pohodě a ve vypočítaném čase dle jízdního průměru, Markéta nastavuje stopky na
odečet, a startujeme do druhého průjezdu. V něm se na pár minut spustí vydatná chumelenice, takže
to může být nakonec ještě zajímavé. S dobrým pocitem protínáme podruhé fotobuňku prvního
měřeného úseku a následuje pouze stometrový přejezd do další časovky a na start dnešního
posledního měřáku. Stíháme to v pohodě, Markéta si jakožto zkušený spolujezdec čas prvního
průjezdu dobře spočítala a hlavně důrazně pohlídala, abych tam opravdu byl včas. Pokud máte
vedle sebe někoho, kdo si tohle umí pohlídat a itinerář si prohlídne až do cíle etapy, a hlavně v něm
umí tenhle moment „přečíst“, to se to jezdí. Celkem v pohodě jsme si zajeli i druhý měřený úsek a
čekalo nás asi pětadvacet kilometrů přesunu do cíle.
Předčasný příjezd je povolen a těšíme na večeři, takže jedem, ale pozor ještě na nějaké ty
chytáky v itíku. Záhy zjišťujeme, že je třeba dát ale pozor také na povrch, místama ta chumelenice
nadělala pěknou klouzačku, a protože to není klouzačka souvislá tak je o to zrádnější. První chyták
odhalujeme v Lobči, projíždíme podle zdi zámku a takovou úzkou cestou z kopce zpět na hlavní.
Tady zanecháváme ve sněhu dalším posádkám v čerstvém sněhu první stopu a dole čekáme
průjezdní kontrolu. Právě proto se takovéto chytáky do itíku dávají, ale kontrola se nekoná. Jak se
v cíli ukázalo, konala se, ale vzhledem ke zdržení pořadatele až po našem průjezdu. Stopy Vraníků
v čerstvém sněhu nás ale naštěstí prozradily. Do cíle přijíždíme s nějakou rezervou po desáté večer,
ale říkáme si, že ten dojezd na nějaké případné dohánění časového manka zrovna není.
Večeře, pivko, vyprávění zážitků a taková ta pohodička, jsme tu hlavně za zábavou a o výsledek
nám zase až tak nejde... nebo že by? Zhruba o půlnoci se dozvídáme průběžné pořadí a to mění
náš postoj o 180 stupňů. Jsme průběžně v čele se ziskem 3 bodů, druhý Karel Vodochodský se
Zuzanou Bradovou a třetí Vladimír Fišera s Petrem Jiroutem mají bodů 6. V těsném závěsu je čtvrtý
Miloš Kašpar s Marií Janákovou se ziskem 7 bodů, s drobným odstupem pátý je Vladimír Pejřil s
manželkou Šárkou se 17ti body. Ono se to dá taky říct jinak, jedeme rally a po prvních dvou nočních
erzetách máme náskok tři desetiny na druhého a třetího, čtyři na čtvrtého, to zní teprve zajímavě.
Nebudeme z toho ale dělat závody, zůstaneme u soutěže pravidelnosti a trestných bodů... i tak to
ale bude velmi zajímavá únorová sobota.
V devět hodin startujeme do dopolední etapy, která míří opačným směrem než páteční noční,
tedy směrem Dubá, s polední pauzou a obědem v Úštěku. Prvních pár kilometrů jedeme po sněhu a
po zhruba hodině jízdy přijíždíme do časovky. Startujeme do dalšího měřeného úseku, který měří
zhruba dvaadvacet kilometrů. Fobuňka je tentokrát vidět už z dálky, takže jí protínáme a Markéta
zastavuje stopky ve spočítaném čase 34:36, podruhé by neměl být problém to trefit s minimálním
rozdílem. V druhém průjezdu si zastavujeme cca 700m před fotobuňkou, tedy v povolené
vzdálenosti tak jako většina posádek „čekáme na čas“. Budeme tady skoro 5 minut stát, takže
zhasneme motor a ve 33:30 startujeme.... tedy snažíme se nastartovat. Vypadá to, že se pětiválci
nedostává palivo, dobře rozjetý závod pro nás tedy skončil, ale hlavně to rozhýbat. Měním pojistku
„kraftstoffpumpe“ která se mi nelíbí, a doměnku ověřuji odpojením přívodu na rodělovači paliva
„mechanické stříkačky“. Markéta startuje... 6 barů vypadá jinak, těch pár kapek benzínu by
neuspokojilo ani zapalovač Zippo, natož pětiválec s obsahem 2,226 litru.
Projíždějící posádky zastavují, ptají se co se stalo a zda mohou nějak pomoct, takhle to tady
chodí. Nechceme nikomu zkazit výsledek zdržováním, nakonec nás bere na lano jeden z pořadatelů
s Trabantem, to bude u motorestu veselo. A taky jo, tolik fotografů není ani na Monte Carlo, Trabant
táhne na laně Audi, to si nikdo nenechá ujít. Po obědě se ale všichni snaží nějak pomoci Audinu
rozhýbat, což se nakonec daří. Relé 443 906 059 vyrobené firmou Siemens v 33 týdnu roku 1984
se rozloučilo v nejnevhodnější chvíli, při necelých 316 tis km na tachometru. Slogan „náskok díky
technice“ pro nás nabral 25. 2. 2017 zcela jiný rozměr...
Zajímavý odpolední souboj, kdy mají na jeho začátku Vodochodský, Fišera i Kašpar shodně 13
bodů, sledujeme již jen z povzdálí. Místo relátka nouzově napojené dráty do pojistkové skříňky nám
ale umožňují soutěž alespoň dokončit, a dojet v neděli domů bez nutnosti odtahu. V duchu výsledku
k tomu ale přistupujeme, Markéta se nějak po obědě nemůže vrátit k počítání a prohlašuje, že už
měla tabulky i stopky uklizený a v hlavě „vypnuto“. Při druhém průjezdu měřeného úseku jsem
před fotobuňkou moc brzo, zpomaluji na šnečí tempo, ale na poslední tři metry mám pořád ještě
deset vteřin. Už nám o nic nejde, nechce se mi tam poskakovat po centimeru a tak fotobuňku
odevzdaně protínám, oba víme že jsme tam dřív. Kolik to máme do cíle? Cože, skoro devadesát
kilometrů, tedy přes dvě hodiny? Vždyť by se ve Mšeně dalo být za 45 minut, proč budeme takhle
zbytečně kroužit, to mohl být ještě další měřený úsek. Byl jsem trochu otrávený, tak se mě Markéta
snažila nějak povzbudit. Kochej se přírodou a neboj, ještě nějaká taškařice přijde, pořád máme tu
obálku... Na tu jsem od rána už zapoměl, ale sranda s ní opravdu ještě byla.
Poslední křižovatku před tím, než se měla dle itineráře otevřít, byla totiž nečekaná průjezdka.
Tam jsme obálku odvzdali, pořadatel zkontrolaoval zda je neotevřená a dostali jsme novou. V té
první byl příděl 500 trestných bodů, a několik posádek ji prý opradu předčasně otevřelo. Z té druhé
na nás na určeném místě vypadl náhradní itinerář, a začalo to být opět zajímavé. Na následujících
několika křižovatkách mělo několik posádek problém se zorientovat, a třeba na Housce to byla veliká
legrace, a nebyla poslední. Po dalších deseti kilometrech přišlo na Kokoříně největší překvápko.
Hele, nějaká kontrola, a je tady fronta... a proč je tam startovní semafor? To je překvapení co,
konstatuje jeden z pořadatelů, když na nás ve frontě dojde řada. Teď pojedete deset minut průměrem
35 km/h, zní pokyn... Tak to je tedy překvápko, koukáme nevěřícně a snažíme se vyzvídat. Teď
pojedete deset minut průměrem 35 km/h zní odpověď, a někde se to bude kontrolovat, víc se asi
nedozvíme. No to je pěkný, Markéta opět hledá už uklizené stopky a tabulky, má to tak tak, a v
celou minutu startujeme.
Podle tripmasteru se nám daří průměr držet také v zatáčkách dolů z Kokořína i nahoru směrem
na Kaninu. Jedeme stále v rozdílu do pěti vteřin, z toho v těch serpentýnách plných štěrku nemá
Markéta zrovna radost, a místy posykává jak papiňák. Uprostřed Kaniny jsme ve správný čas na
správném místě, a trošku nám to překvápko pořadatelů zlepšilo náladu. Dojíždíme těch posledních
deset kilometrů do cíle, těšíme se na večeři a na výsledky. O náš výsledek celkem nejde, ale jak se
s tím odpoledne poprala ta vyrovnaná vedoucí trojice nás zajímá.
Ono to počítání výsledků vždycky chvíli trvá, čím více chcete posádky překvapit a pobavit
nějakou taškařicí, tajnou kontrolou a podobně, tím je to náročnější a přiděláváte si práci. Jakožto
pořadatel to dobře znám, a určitě nikdo nechce někde udělat chybu a někoho připravit o nějaké to
místečko v pořadí. Většina posádek to ale chápe, a na vyhlášení si počkají... Je to tady, stejně jako
vloni se tady vyhlašuje nejdříve jakýsi „značkový pohár“, tedy nejlepší posádka určité značky vozu,
pokud jsou ve startovním poli alespoň tři. Audi je tady jediná, ale k našemu překvapení dostáváme
pohárek za vítězství v noční etapě, a jde se do finále. 14, 15 a 17, to je výsledný počet trestných
bodů posádek na stupních vítězů, v pořadí Vodochodský, Kašpar a Fišera. Končíme s přídělem více
jak 2500 bodů na 23 místě, a jak prohlásil Venda Mráz „no, to je vidět podceněná příprava“.
Nevím jak s přípravou, ale se závěrečným posezením „asi do půl druhý“ jsme to určitě nepodcenili.
A bylo to u toho skleněného úlu docela príma (zúčastnění vědí :-) )
Takže nejen Vendo: přípravu nepodceňujeme, a s novým relátkem HELLA 4RP 008 189-081 se
těšíme za zhruba měsíc a půl v Krkonoších.
Aleš Urban
Výsledky Kokořínsko 2017.pdf (86,6 kB)
Vítězné posádky Historic Kokořínsko 2017
